Navštívili jsme předního českého thonetologa Jiřího Uhlíře v jeho bytě v Újezdu u Brna. Od 80. let patří k nejaktivnějším sběratelům historického nábytku Thonet a je zároveň i autorem zásadních publikací o fenoménu ohýbaného nábytku. Rozhovor s Jiřím probíhal u jeho jídelního stolu a seděli jsme při něm na exemplářích z jeho sbírky.
Jak jste se dostal k Thonetu, jak toto dobrodružství začalo?
Byla to úplná náhoda. Za socialismu nebyla možnost cestovat, a protože jsem měl tehdy smečku tří chrtů a jednoho pointera, bylo i v tuzemsku těžké najít nějaké místo na dovolenou. Tak jsme koupili chalupu na jihu Moravy, poslední chalupu ve vesnici Jevišovka, pak už byly jen dráty a Rakousko. Potřeboval jsem ji tehdy vybavit nábytkem.
Nechtěl jste utéct za hranice, když to bylo tak blízko?
Podezřívali mě místní estébáci a pomocníci pohraniční stráže. Ale tento motiv jsem neměl. Chalupa tam prostě byla, byla levná a já jsem k ní přišel jednoduše. Na dvůr jsem chtěl ke kulatému stolu čtyři židle, tak jsem si vzpomněl, že existují takové ty… Neměl jsem o tom šajn… A protože jsem v té době dělal na pedagogické fakultě, ovšem v kotelně, to bychom si mohli o mém kádrovém profilu vykládat hodinu…
A co jste studoval?
Mě nechali komunisté akorát odmaturovat, ale doporučení ke studiu na vysoké škole mi soudruh ředitel už nedal. Takže od té doby jsem se živil rukama.
Měl jste ale něco v plánu, chtěl jste něco studovat?
Ono nakonec dobře, že mě nikam nepustili, neboť jsem hodlal jít na práva a pak jsem si uvědomil: nač bych měl titul JUDr., vždyť bych v té kotelně stejně skončil. A právě tam jsem viděl první židle. Byly to tedy všechno ty známé čtrnáctky, ty nejběžnější, ale nakonec jsem si všiml, že každá je trošku jiná. Průměr oblouku opěradla, tloušťky tyčí, sedák jiný, když jsem židle otočil, zjistil jsem, že tam jsou nálepky výrobce. Tak jsem to začal sbírat, smečka chrtů zestárla. A musel jsem mít něco jiného než jen uhlí a lopatu, nějaké hobby, něco jiného než pouhé vydělávání peněz. Tak jsem přešel na hobby sběratelství a potom později jsem se o to začal více zajímat: co to je, proč to je, kdo to vyrobil.
Jiří Uhlíř patří mezi nejvýznamnější experty na historii Thonetovy produkce a ohýbaný nábytek obecně.
Jak byly v té době tyto věci dostupné?
Velice jednoduše. Když za mnou přijel můj kamarád, thonetolog Peter Ellenberg, zeptal se mě: jak to můžu sbírat, když dělám v kotelně, vždyť je to finančně náročné. Tak jsem mu musel pracně vysvětlovat rozdíly mezi západoněmeckým prostředím a československým socialismem. On to kupoval za velké peníze a nechával si to restaurovat, zatímco já jsem prošel pár opuštěných baráků od sklepa po půdu a jen jsem doslova sbíral. A někdy to byly kousky! Někdy to byly i příhody k popukání.
Náročně restaurovaný vrak Thonetova houpacího křesla č. 1. Výroba brzy po roce 1870.
Celý rozhovor s Jiřím uhlířem si můžete přečíst v knize +− 160 let
O knize
